Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad
naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně
usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem,
pílí a inteligencí dosáhli
profesních úspěchů a blahobytu,
o kterém se nám za komunismu ani
nesnilo.
Budování soukromého úspěchu
jsme vykoupili tím, že jsme až příliš
ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých
a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme
se stejným znechucením jako
někdejší tupost těch komunistických.
Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní
systém korupce na komunální,
krajské i centrální
úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty
polostátních podniků a organizací
s miliardovými rozpočty je legitimace nebo
spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde
je pracovní síla 3×
levnější než v západní
Evropě, je kilometr dálnice 2×
dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny
primátora či státního
úředníka rozhodujícího
o miliardách, stojí jeho
„oficiální“ roční
plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové
veřejné zakázky získá ministrova
firma s momentálně neznámým
vlastníkem - akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý
premiér vydělal desítky milionů na obchodě
s akciemi od podnikatele, kterému předtím
zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky
s čipem stojí v Praze 10× více
než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když
k nim vůbec dojde, končí tím, že
obvinění se neprokázala. Pokud
magistrátní úředníci
uvíznou v síti policie, tak jedině té
švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát
jakýkoli skandál, za několik dní ho
překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní
ješitností a bojem proti nebezpečí
evropské integrace, nestojí korupce za půl
slova. I když je to dnes méně okaté,
média vědí o čem psát víc,
o čem méně, o čem nic. Zatímco
v dobách komunismu jsme museli překonávat
strach, nyní je překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní
změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce.
Jsme líní se informovat, vytvářet si,
prosazovat a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování
informací si vymýváme mozky
stupidními seriály. Místo
zpráv a názorů čteme v bulváru
o celebritách, kdo komu zahýbá
a s kým.
Náš národní cynismus se
masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné
panují poměry a sami kromě
vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad
stotisícovými platy, ale miliardové
causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme
filozofií, že „jsou stejně všichni
stejní“ případně „tihle budou
ještě horší“.
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí
veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce
prodražuje většinu investic financovaných
z daní i z obrovského deficitu.
Ukrajuje šance našich dětí, na
nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi,
která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi
s tím, že stejně budeme muset volit jednu
z nich, bez ohledu na to, jak přezíravě se
k nám budou chovat. Myslí si, že stačí
provětrat strašáky, zahrát na strunu
sociálních jistot pro jedny a strunu
nízkých daní pro druhé.
Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě
vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila
střídavá a na komunální úrovni
i společná vláda dvou stran, které se
vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že
i ostatní strany využívají
své zaslepeně loajální
„fanoušky“, ochotné jim odpustit
úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to,
že se budeme bát zahodit náš hlas podporou
malých, nových či exotických a že
nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou
košili bližší než toho druhého
kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že „není
koho volit“, mnozí volit nechtějí a nepůjdou.
Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti,
zdůvodňovali menším zlem.
Není snad právě takovýto vynucený
hlas z rozumu ten „vyhozený“? Jakou cenu
má vůbec náš hlas, když ho dáváme
se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé
politické strany byly lepší a čestnější
než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje
absolutně.
Šance podzimu 2009 nespočívá
v konkrétní straně či programu, spočívá
ve změně, v tom, že přemícháme již
zdánlivě rozdané karty a dáme průchod
naší nespokojenosti alespoň ve volbách,
když už to neumíme na náměstích.
Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země
i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní
chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke
změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně
v nich chceme později najít místo pro vlastní
pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich
podzimní volební neúspěch.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů:
„A proč jste s tím tehdy něco neudělali?“ Připravujme
si dnes odpověď pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.
Jiřina Šiklová, Praha 1. Klimentská 17- e-mail:
jirina.siklova@ecn.cz
Několik vět 2009 - chcete-li to podepsat, prosím, odešlete
to i s podpisem na e-mail:
viktor.parkan@gmail.com.