Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů
propuštěn z Borů (míním, že to bylo v
roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán
do kriminálu), pracoval jsem u Dopravního podniku
Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem krásnou a
slušivou uniformu dozorčího v barvě
hnědé a abych řekl pravdu, měl jsem s ní u
ženských úspěchy. Takhle jednou po
práci, míním, že to bylo na jaře, jsem
s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a
šel za Václavem Havlem na internu do nemocnice
Pod Petřínem. Prý už mu je po tom
zápalu plic lépe a může přijímat
návštěvy rodinných
příslušníků a přátel. To
jsem se dozvěděl od Aničky Šabatové.
Maroda jsem našel na
nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem
přátel a rodinou na bílé lavici,
celý chudák zbědovaný a
hubený. Tak jsme tiše kecali o všem
možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na
chodbě dva „důkladně zamaskovaní“
tajní. Já marodovi předal ovoce, však
Václavovi to radost neudělalo. Olga mne poprosila, abych
skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek a lůžko od
alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla:
„Jiří, hlavně se tam dostaň nenápadně,
ať
nemá Vašek žádné
podezření.“ S tím, že si
musím
odskočit na záchod jsem úspěšně
dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho
nemocniční lůžko od pekelného zlořádu.
Jen pod matrací bylo na dvacet
lahviček tvrdého alkoholu, pod
polštářem jich bylo napěchováno pět a
noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta
igelitka od Olgy nestačila. Nakonec jsem
ty „vitamínové“
dárečky od jeho
přátel musel cpát do služebního
kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku
přátelům, když tu znenadání
stál u mne Václav, který asi
vytušil, co jsem s jeho ženou upekl za lumpárnu!
Řekl jsem mu: „Vašku, Václave, to Tvoje
dušinka Olga nařídila, já za nic
nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě
zničí, a potom, vždyť jsi vážně nemocen a
potřebuješ se především uzdravit.
Havel na mne vrhl prosebné oči: „Jirko, nech mi tu
alespoň
jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě
poprosil na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou“. Těm jeho
smutným kukadlům alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu
láhev rumíčku jsem mu strčil pod
polštář.
Proč to píši.
Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny,
našich peněz atd. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech
lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se
platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty
užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala
peníze o které venku žádala pro
naše rodiny, balíčky do kriminálů atd.
Své o tom ví i Petr Cibulka a
další vězni svědomí, kteří
se dostávali do vězení. Nebylo nás po
těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se
posílalo z celého západního
demokratického světa a to hodně. Jednalo se o
velké finanční částky, o
které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do
dnešního dne nedokázal Havel odpovědět
prof. Jano uchovi na otázku: Kam, že se poděly
všechny peníze, které ze
zahraničí posílal do
tehdejšího Československa? To by
především zajímalo
bývalé politické vězně. A
nešlo jen o peníze od profesora Janoucha, ale i
od křesťanských organizacích atd.
Chcípali jsme ve vazbách,
co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů
jsme šli zesláblí s
podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé
výkonové normy, rozesílali jsme na
všechny strany žádosti o nějaké
peníze na nákup jídla,
rozesílali jsme balíčenky s prosbou o
zaslání dvukilového
potravinového balíčku s nějakým
jídlem, že máme hlad. Jídla ve
vězení bylo málo a věru
špatné. Polovina zubů se mi v puse rozsypala,
hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem
za dva roky vazby jen jeden balíček od Aničky
Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň
na mé konto peníze - i
další z té šlechty! Mohli
zfalšovat odesílatele a peníze by ch
na vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!
V bytech šlechty Charty se
jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu!
Každý svátek v těchto rodinách,
narozeniny a jiné slavnosti, to vše se
odbývalo v neuvěřitelných žranicích a
chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si
tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho
dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta,
tyto hyeny dál prosila Západ, že peněz je
málo, a o další a
další peníze na advokáty
žádala - povětšinou jsme měli ex offo - na
balíčky atd. pro nás politické vězně.
Jako prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z
našeho hladu, utrpení a
sociální bídy! To se nikdy
neodpouští! Patolízalové
dostávali peníze ze západu na chlast a
děvky! Jednalo se pře vážně o peníze,
které měli končit v rodinách
politických vězňů, aby nedocházelo k rozpadům
manželství z finančních důvodů.
Celá tahle banda, spojená
tak morální kolektivní vinou, dostala
pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti
totalitě nedostali po roce 1989 nic! Byla tu
vážná obava, že by tito militantní
antikomunisté požadovali legálního
zrušení KSČ a to podle dokumentu OSN z roku 1948,
že by požadovali potrestání zločinců,
odebrání jejich nakradených majetků,
zákaz práce komunistů v justici, policii, atd. A
pan V. Havel se přece na své tajné
návštěvě v Moskvě –
ještě před 17.
listopadem 1989 –
dohodl s tamní mocí, že k
něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce
Havla za nového prezidenta, člověka, který je
ochoten ke „kompromisům“, tedy zrady na
vlastním
národu, slabocha a megalomana, schopného
podvádět, lhát a zapírat. K
této morální deformaci
inklinují především opilci! Pamatuji
si, jak za totality objížděli kriminály
záhadní mužíci v drahých
oblecích s ruským přízvukem a
prováděli s námi pohovory na téma:
„Kdyby v této zemi došlo ke změně
režimu..“ Jen
sondovali, jak jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni
zradit své ideály.
L.P. 1990: Psal mi z USA spoluautor
připravované knížky k
vydání „Dobrý
voják Wolf“ Stuart Rawlings, že by nutně
potřeboval fotku pana prezidenta a moji
maličkosti do knížečky, která má již
vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky do
Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc
nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne o V.
H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.
Setkání s
bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi
krátké době v Rybárně. Jak
ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně
urychlil. Rybárna je, čtenáři, malá
restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned
u břehu královského vodotoče
Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena
jen pro pana prezidenta , tam již seděl pan kancléř,
osobní miláček Sašenka,
který se po bývalé člence KSČ
paní R. Klímové stal velvyslancem v
USA. Dále u stolu bylo několik přátel pana Havla
a pár goril (StB) z jeho doprovodu.
Václav se u stolu líbezně
usmíval a decentně lžičkou ujídal ze
zmrzlinového poháru. Bylo na něm vidět, že mu
chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár
snímků a objednal si kávu. Já
peníze neměl a proto jsem vedle Havla seděl na suchu.
Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla
nadmíru spokojená, že manžílek
není zase ožratý jako dělo a tudíž
mají v rodině velký svátek. Aby ne,
když si svého opilce dobře hlídala, aby se jako
ničeho, co zavánělo alkoholem nenapil. Václav si
objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu
pohár s jahůdkou chutná. „No
vidíš, Václave, že to jde i bez toho
chlastu“, chválila svého
abstinujícího manžílka
Oluška.
Václav se mne ptal, co
dělám a jak se vůbec mám.
„Díky
tvému nařízení, Vašku, že
Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC
OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale to asi
víš, ne? Bydlím dál v
přístřešku za Jedličkárnou, v
jedné malinké hygienicky
závadné místnosti, a dál
hážu lopatou uhlí do kotle.“ Tak jsem
mu řekl
popravdě, jak si náramně žiji. „Chceš
snad,
Vašku, popřít, že jsi nevydal ten
příkaz o mé osobě a o
dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda
Battěk…
abys jen ty vynikl, likvidovals kolem sebe, megalomane,
nejlepší lidi a ještě
máš tu drzost se mne ptát, jak
já se mám?“ Byl jsem pěkně
naštván. „Jdu pryč! Nebýt
tady Stuarta, tak jsem k tomu focení nesvolil! Doprdele, co
tu vůbec dělám! Jdu domů!“
Václav se mezi tím zvedl
ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam
nutně jít, potom udělal krok kupředu, však
náhle přepadl přes židli, která stála
před ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako
pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze židle a hnala se k
ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho
ústům, potom běžela k tomu zmrzlinovému
poháru, také ho očuchala a už věděla,
která bije! „Kdo mu do toho poháru
nalil vodku!?
Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz
nedávat mu chlast!“ zaječela paní
prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam
vlastnoručně profackovala chudáka
číšníka, jenž opilému
Vaškovi nosil ty dobré
„zmrzlinové
poháry“.
To fackování bylo z
kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi
tím hlava státu pomalu a
vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla
na židli, kterou mu přistrčil pan kancléř. Doprovod a
ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan
kancléř, jako správný
šlechtic se nesmál a s kamennou
tváří pomáhal malému opilci
ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla
nasupěná stíhačka, která
svého Vašíka zase
neuhlídala. „Tak tohle sis měl, Stuarte“
vyfotit. Jak se
náš ožrala povaluje po zemi jako čuně.
Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě .
Nejenom nádherně opilého, ale ke všemu
ještě pěkně pozvraceného!“
Můj kamarád z Kalifornie si v Praze
udělal svůj vlastní obrázek o člověku,
kterého obdivuje celý svět. Na tohle
focení se opravdu nezapomíná a jsem
rád, že k němu nakonec po mém velkém
zdráhání došlo. Petr
Cibulka tomuto člověku jednou u soudu řekl:
„Vašku, jsi
prase!“ a měl a dodnes má pravdu..
Já to cibulkovské tričko s
tím nápisem „Vašku, jsi
prase“,
ještě mám a občas ho na sebe vezmu a
také hrdě na veřejnosti nosím. Vím
totiž, proč. On ten Cibulka v podstatě perfektně vystihl,
jaký opravdu pan Havel po té
morální stránce je.
Václava Havla jsem nikdy za
svého kamaráda nepovažoval. Byl to
podrazák a já s ním skončil už v den,
kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na
podmínku. Podle interního předpisu ministerstva
vnitra –
tento předpis se vztahoval na celý
východní blok –
propuštěn z vazby, z
výkonu trestu odnětí svobody na
podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na
prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v
tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo
jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se
jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů
bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na
tento zrádcovský „pardon“!
Nic totiž
není zadarmo. Ani svoboda a každý si ji
cení jinak! Doslova mne uráží, když
mne někdo spojuje s opilc em a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou
s jeho bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy
nevěřil, ostatně alkoholikům a mužům, kteří se
pusinkují s jinými chlapci se opravdu věřit
nedá. Lehce se totiž dají vydírat a se
svou morálkou jsou na štíru. Bratrům
Havlíčkům se obecně v Chartě dokonce říkalo
teplí bratři. Jako první s tím
přišla paní Kamila Bendová z Karlova
náměstí.
Jednou jsem si k ní přišel
pro nějaká peníze. Potřeboval jsem na
nákup fotografického materiálu, abych
mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do
exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil
paní Kamilu, aby mi něco přidala na jídlo.
Převážně se u ní stavovili lidé ze
Západu, z křesťanských charit. Uváděla
je do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když
vítal manžel byl vždy a výhradně v
obrovských trenýrkách. V pokoji byl
dětmi naschvál zničený a
rozpadající se starý
nábytek. Křesla, skříně - dobrá finta
- umocňovaly dojem otřesné bídy, ve
které paní Kamila žije s velkým počtem
dětí. Každá návštěva ze
Západu pak byla velmi štědrá. Za da
rované peníze se nový
nábytek zásadně nekupoval. Starý
poničený nábytek dál věrně sloužil
jako kulisa bídy, ve které musí rodina
žít! Tenkrát křesťanka paní Kamila
otevřela velkou zásuvku u amerického
psacího stolu a ta zásuvka byla
narvaná západní měnou.
Vytáhla 100 bonů a dala mi je. Potom nemohla tu
zásuvku zavřít. Musel jsem s tím
zavíráním zásuvky pomoci,
tak byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi
dělo, nikdo neví. To ponecháme na
svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato
šlechta si za peněžní dary opravovala
své chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na
chudáky v kriminálech se potom peněz
nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní K amile
z vazby přes advokátku vzkázal, aby mi něco
málo peněz poslala do vězení, že mám
hlad. Bohatá paní Kamila - jedna z těch,
která měla ve šlechtě přístup k
penězům - mi ale nic neposlala. Asi si myslela, že mám ve
vazbě dobré zaopatření! Po roce 89 mi řekla, že
kdyby ona svým jménem poslala na moje
jméno peníze do vazby, mohla by být
charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu
a že by to vrhalo špatný stín na
Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve vězení.
Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec
uvádět své jméno
prohlásila, že by jí mohl někdo na
poště vidět: „Vždyť víš,
všude má režim své lidi, a to i na
poště, jak posílám
peníze.“ Byl jsem smuten, když jsem viděl,
jaké
mají disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli
naplňovat svou křesťanskou povinnost.
Podobné se odehrávalo ve
všech rodinách, kde se držel tak zvaný
bank, tedy u lidí, kteří měli přístup
k penězům. Pamatuji si, jak jsem jako
šílený lítal po Praze, po
bytech disidentů a sháněl peníze na
balíček pro Jitku, která byla zatčena v
souvislosti se skupinou SRA (Jan Wünsch). Zadarmo přepisovala
dokumenty
Solidarity z Polska. To vše se rozšiřovalo.
Její maminka byla v plném invalidním
důchodu a měla ještě jednu dceru. Na potravinový
balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl
odmítán a to i u Havlů! Až Anička
Šabatová mi dala na ten balíček.
Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100
bonů poslat hned dva balíčky s jídlem. To byl ten
skutečný boj! Shánět pro lidi v
kriminálech pe níze, na kterých seděli
hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a
já sám jsem kolikrát neměl na svobodě
co jíst sám. Všechno jsem
dával do focení. Potom jsem zjistil, že moje
fotky v zahraničí signoval někdo úplně
jiný! Zase bych zvracel, když si na to vzpomenu.
Nic se ale nedělalo zadarmo. „Funkce“ v disentu
se rozdávali jen ze známosti. Nejvíc
jich měli bývalí komunisté, nebo děti
bolševiků. Za funkci mluvčího Charty se bral
tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu
bylo u dalších menších
funkcí. O dobře placenou funkci byla rvačka a tak o
intrikaření a pomlouvání nebyla nouze.
Dělalo se mi z toho špatně!
Havla jako alkoholika znala přece
celá Praha. Když se vracel po roce 89 z Německa, kde byla
podepsána mírová dohoda, byla
celá, tehdy ještě československá,
delegace vyložená z letadla na starém
ruzyňském letišti jako pytle brambor.
Všichni totálně pod parou. Při
další návštěvě v Německu
musel být Havel převezen do tamní
nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma
se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná
autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem!
Tak psal západní tisk!
Pamatuji se, ještě před rokem 89,
když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam vyžebral
nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka
Novotná zůstala sama, manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky
kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od režimu nemohla
očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět
sháněl peníze. Paní Olga
Havlová nebyla doma, aby své
„malé dítě“,
Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu,
její Vašíček se tam válel
na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem,
kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu
nechutný pohled! Odešel jsem z tohoto bytu a
navštívil Václava znovu. Bylo to o
týden později. Nedal mi nic. „Ať se sama o sebe
postará!“ To byla jeho slova. Nevěřil jsem
svým
vlastním uším. Tohle mi do
očí řekl velký bojovník za
lidská práva!
Havel, a to se o něm ví i v
zahraničí, je přímo chamtivý po
všech cenách a
vyznamenáních. Jeho zatím
nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za
mír a nebo za literaturu. Není soudný
a už vůbec není čestný člověk. Všechno
je jen přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje
pouze vlastní zájmy.
Všichni z HOSu (Hnutí za
občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989 protestovali
proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově
mostě propaguje bolševismus tím
nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti
prodejem ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a
odznaků-metálů, a jiné výprodeje z
bývalé Sovětské armády.
Náš protest nebyl nikde vyslyšen,
prý neexistuje zákon, který by takovou
propagaci komunismu zakazoval.
A pak jsme zjistili, že „čepičáři“
mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z Hradu!
Každý čepičář, který chtěl v centru
Prahy prodávat ten hnus, musel se nejprve na
úřadě Prahy 1 –
jenž vydával povolenky k
záboru místa pro prodejce vždy na čtvrt
roku –prokázat složenkou 30
tisíc korun,
které musel pan žadatel poslat na Nadaci
paní
Olgy Havlové! Teprve po předložení
takového platebního dokladu –
poštovního
ústřižku –
bylo
čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za zábor
na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji
s přesným vymezením místa. Jen ze
Staroměstského náměstí až na Hrad těch
čepičářů bylo na 60! Já jsem takovou složenku od
jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil
ji, napsal kritický článek „Za
úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná
povoleny k prodeji i drogy“ a
vše předal následně do ČTK,
byť jsem to nabízel k otištění
všemu tehdejšímu tisku.
Nikdo se však neodvážil
něco takového vydat. Národ nechtěl
slyšet pravdu, jak se krade, kšeftuje,
korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto
státě snad každý! Milejší
mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je
potřeba si jen utáhnout opasek. Já dnes
říkám: Zlatý internet, kdy může
svobodný člověk psát a
šířit pravdu a nemusí se
doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický
článek vydají, či nikoli.
Jediné Rudé
Krávo vydávalo v té pohnuté
době všechno a za to P. Cibulkovi patří
dík. Proč o těch čepičářích vlastně
dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že
jsem po roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že
jsem generál. Když tisk odmítá vydat
jediný článek o pravdě, který se
bojí zveřejnit, potom těch pár
opravdových bojovníků nemůže nikdo
slyšet. Málo lidem je asi seznámeno,
že se ještě po roce 1989 dál MUSELO prostě
psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.
Strach novinářů vydat něco proti
Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i
všem knižním vydavatelům. Knížky
mnohých disidentů (býv. samizdaty) se soukromě
tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v
samizdatech dál až do roku 1995! Příklad byl
pravdou šílený Pepino Marci z Prahy.
On moje články vydával a rozšiřoval a
vydával i jiné
„svobodné“ autory. V
podstatě jsme na tom byli stejně jako před rokem 89. Venku za hranicemi
Česka se lidé v emigraci ještě dnes mylně a
především hloupě domnívali a
domnívají, že příchodem roku 89 se
vše v tehdejších Československu
změnilo ku svobodě.
Ano, byla tu svoboda slova, ale nikdo tu
svobodu, tedy pravdu nechtěl slyšet a už vůbec ne
vydávat. Média nasazovala lidem růžová
sklíčka naděje, a mezi tím se potichoučku kradlo
v miliónech! Teprve, až když přišel
bulvár, televize Nova se tento národ pomalu
probouzel ze snění, či spíše bych měl
napsat z kocoviny, a s hrůzou zjišťoval, jaká je
otřesná realita! Že se dál jen lhalo, že
nám dál vládnou komunisté a
jsou v podstatě zásluhou koktavého
Vaška stále u moci!
Vyprávěl mi jeden člověk z
oné zmiňované Nadace paní Olgy, že
když přišla do Čech ze Západu nějaká
nabídka ku pomoci - povětšinou se jednalo
zdravotnické zařízení -
všechny takové nabídky muselo
ministerstvo zdravotnictví posílat
nejdříve paní Olze a byla to ona, kdo vyřizoval
všechny ty humanitární
nabídky. Jen ona v této zemi měla na tom
všem zásluhy, že jedině její Nadace
zařídila to, či ono, že vše sehnala a obstarala
pro děti.
Komunisté vás
budou strašit nezaměstnaností; není to
pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila
oficiální propaganda, že jsem
nepřítelem socialismu, že chci
v naší
zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu,
od něhož přijímám tučné
výslužky, že chci být majitelem
různých podniků… Byly to všechno lži,
jak se záhy přesvědčíte, protože brzy začnou
vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo
jsem a
co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta
vezmu na jedno volební období, ale pak bych se
chtěl věnovat práci dramatika. Také
vám slibuji na svou čest, pokud se za mého
volebního období nezlepší
životní úroveň v ČSFR, sám
odstoupím z funkce.
V budoucnu se podle mého mínění
musí prezidentský úřad vymezit.
Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jako
má dnes. Pro mě není
rozhodující, s jakým slovem jsou
sociální jistoty spojovány, ale to,
jaké jsou. Já si představuji, že by měly
být daleko větší, než jaké
poskytovalo to, co mnozí nazývají
socialismem. Možná se ptáte,
o jaké
republice sním. Odpovím vám:
O republice lidské, která
slouží
člověku, a proto má naději, že člověk poslouží
ji.
Za svůj třetí úkol považuji podporu
všeho, co povede k lepšímu
postavení dětí, starých
lidí, žen, nemocných, těžce
pracujících, národnostních
menšin a vůbec všech občanů, kteří
jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než
ostatní. Žádné
lepší potraviny či nemocnice nesmí
být výsadou mocných, ale
musí být nabídnuty těm,
kteří je nejvíce potřebují.
Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy,
která nepřinese sociální stresy,
nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se
někteří z vás
obávají.
Svádět všechno na předchozí
vládce nemůžeme nejen proto, že by to
neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo
oslabit
naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle
jednat… Všichni chceme republiku,
která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely
všechny ponižující přehrady mezi
různými společenskými vrstvami, republiku,
v níž se nebudeme dělit na otroky a
pány.
Toužím po takové republice víc, než
kdokoliv jiný. Náš stát by
už neměl být přívažkem, či chudým
příbuzným kohokoliv jiného.
Musíme sice od jiných mnoho brát a
mnohému se učit, ale musíme to po
dlouhé době dělat zase jako jejich
rovnoprávní partneři, kteří
mají také co nabídnout. Jsou
lidé, kteří kalí vodu a
panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně
pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude
inflace,
jestli bude zdražování? Mnohokrát a
jasně tato vláda řekla ve svém
programovém prohlášení,
včetně dalších dokumentů a ministři na
svých tiskových konferencích, že
jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky
k ekonomice byl pokojný, bez
sociálních
aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez
jakýchkoliv sociálních
krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret
nebo něčeho, to v této chvíli nevím,
zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň
v nejbližších
měsících.
Žádné gigantické
zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to
panikáři systematicky šíří,
nic takového nepřipravujeme.
Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle
mého mínění nesmí
náš stát šetřit na
investicích do školství a
kultury… Také náš
mnohokrát deklarovaná úmysl
provést reformu tak, aby nevedla k velkým
otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě
základních sociálních
jistot, musí naši ekonomové přijmout
jako úkol, který jim byl zadán. Zde
neplatí žádné NEJDE TO.